English English
Registrovaní uživatelé
Uživatel:
Heslo
(max 10 znaků):
Zaregistrujte se!
 
Mailing list
Pokud chcete pravidelně dostávat náš newsletter, vyplňte zde vaši emailovou adresu:



 
Nabízíme


-->
 


Salsa Merengue Casino Rueda
Formování SALSY Co je to SALSA? Rejstřík
Merengue

Merengue je národní hudbou Dominikánské Republiky, která vznikla v souvislosti s lidovým tancem stejného jména již v polovině 19.století.
Skutečný původ merengue je dodnes předmětem rozsáhlých diskusí, o čemž svědčí i počet více či méně zaručených verzí popisujících její vznik, které můžeme nalézt i na mnoha internetových stánkách.

Podle Carmen Vasquez je merengue kombinací dvou tanečních stylů, afrických tanců a francouzského tance nazývaného "minuet", z konce 18. a počátku 19.století. Vznik merengue pak popisuje následovně - černí otroci, kteří viděli tancovat soudobé společenské tance, je poté začali napodobovat na vlastních slavnostech. Zdály se jim však příliš nudné a usedlé, proto je začali postupně přetvářet a brzy je obohatili o jeden úder bubnu - nepatrný skok či poskok. Původně nebyla merengue v žádném případě párovým tancem, byla tančena v kruhu, v němž se jednotliví tanečníci drželi vzájemně za ruce a to na délku paže. Nešlo tedy o těsné držení a původní taneční pohyby se skládaly z třesení rameny a rychlého pohybu nohou, ani známky po vzrušujícím krouživém pohybu kyčlí, který je dnes tak populární. Vše podle Carmen Vasquez vychází ze skutečnosti, že všechny africké kmenové tance, stejně tak jako domorodé tance vyskytující se na celém světě nikdy nevyužívaly tohoto "primitivního" pohybu kyčlí, který je spíše výtvorem filmů pyšnících se nálepkou "Made in Hollywood", nýbrž se vždy skládaly z komplikovaných krokových variací a pohybů paží.

Lori Heikkila zase tvrdí, že existují dvě možné verze vypovídající o původu tohoto tance. První z příběhů říká, že merengue vznikla mezi otroky, kteří k sobě byli jednou nohou připoutáni řetězy během sekání cukru do rytmu bubnů a byli tak nuceni vláčet za sebou tu druhou volnou nohu.
Tento pohyb se poté stal výchozím pro základní krok právě v merengue.
Druhý příběh zastává tvrzení, že v jedné z mnoha revolucí, které proběhly v Dominikánské Republice, si jeden známý hrdina poranil nohu. Když se pak skupina vesničanů rozhodla uspořádat slavnostní uvítání na počest jeho návratu domů, všichni ze solidarity k němu tancovali kulhajíce a vláčíce za sebou jednu nohu.

Existuje tu také možnost, že se merengue vyvinula z tance, jehož domovem je Haiti a nazývá se meringue, ale pravděpodobnost, že tomu tak skutečně je, je jen velmi malá. Emilio Rodríguez Demorizi k tomu říká : "Původ merengue je stále mlhavý. Nezdá se pravděpodobné, že pochází z Haiti. V době, jenž je pro nás neustále zahalena mlhou, nebyla merengue zdaleka tak populární jako později v roce 1855, kdy probíhaly krvavé bitvy mezi Dominikánskou Republikou a Haiti. Pochybuji, že by tato skutečnost byla přehlédnuta jako pádný důvod pro ty, kteří proti ní tak zarputile bojovali. Nejznámější z nich, Ulises Francisco Espaillat, se však o ničem takovém ve svých spisech, bojujících proti merengue, v roce 1875 nezmiňuje".

Ať už tomu bylo jakkoli, já osobně bych se přikláněla k verzi, kterou zastává Fradique Lizardo a je uvedená v knize "Enciclopedia Dominicana", pojednávající o historii, kořenech a tradicích Dominikánské Republiky, jako nejpravděpodobnější možná verze. Říká, že merengue pochází z kubánského hudebního žánru nazývaného UPA, jehož jedna část se jmenovala právě merengue. UPA dorazila do Santa Dominga ( Dominikánská Republika) v polovině 19.století z Puerto Rica.
    Ještě v roce 1844 nebyla merengue vůbec populární, o pár let později, přesně v roce 1850 se dostala do módy a začala postupně vytlačovat tehdejší taneční žánr - tumbu. Je jen velmi málo prokázaných informací o jejím původu. V polovině 19.století, přesněji mezi lety 1838 a 1849, došlo k velkému rozšíření tance UPA nebo také UPA Habanera v oblasti Karibiku, který zdomácněl především v Puerto Ricu. Tento tanec obsahoval pohyb nazývaný merengue, jenž zjevně dal tomuto tanci jméno ve chvíli, kdy dorazil na dominikánskou půdu, kde zůstal neznámý po několik dalších let. O něco později byl místními obyvateli přijat a poprvé se o něm můžeme dočíst u plukovníka Alfonseca, který napsal o nové hudbě nesoucí názvy jako "Ay, Coco!", "El sancocho", "El que no tiene dos pesos no baila" nebo "Huye Marcos Rojas que te coje la pelota".

    Již od svého počátku byla merengue hrána na nástroje obyčejným lidem běžně dostupné, které se daly jednoduše získat, jako jsou: dominikánská bandurria, tres či cuatro. Na konci 19. století byla bandurria nahrazena německým accordionem v regionu Cibao často také nazývaném "kolébka merengue" a začala tak postupně měnit svou tvář, stávala se pestřejší. Díky zmiňované pestrosti si začala razit svou cestu dominikánskou společností a brzy na to byla přijata některými společenskými vrstvami a nahradila tak jiné tance, jejichž provedení vyžadovalo velkou duševní a fyzickou námahu, např. tumba. Pro představu, tumba se skládala z jedenácti různých pozic. Proto není divu, že jednoduchá choreografie, kterou se merengue vyznačuje, se stala záhy tak populární.
    Ačkoli byla nesmírně oblíbená mezi obyčejným lidem, vyšší vrstva nechtěla tento tanec akceptovat po dlouhou dobu, neboť měl mnoho příbuzného s africkou hudbou. V neposlední řadě to byly i texty písní, jenž ještě více podnítily jejich odpor a rozpoutaly útoky proti merengue.


Pro představu:

Všechny prostitutky jsou ze Santiaga
a dobře se jim žije v Santiagu
a kvůli těmto zatraceným ženám
žiji v Santiagu i já


    Ostatní dominikánské tance s africkým původem se nestaly terčem takto silných útoků a to především kvůli jejich náboženskému charakteru. Merengue však byla v rozporu s náboženskými představami vyšší společenské vrstvy. Rituální smysl výše zmiňovaných tanců však omezoval jejich použití jen na několik málo míst na ostrově během pár dní v roce a v závislosti na tom měl i omezený vliv na populaci. Z tohoto důvodu a také díky neuvěřitelné radosti a živosti, kterými se merengue může pochlubit, byla nižšími vrstvami tak dobře přijata.
    Na počátku 20. století začali někteří vyškolení hudebníci zakládat velké orchestry mající jediný cíl, uvést tento taneční styl na parket velkých tanečních sálů. I když se k těmto kapelám připojilo mnoho známých umělců jako Juan F.García, Juan Espínola a Julio Alberto Hernandez, nepřestali narážet na tvrdý odpor, který vyvolávaly především vulgární texty těchto písní. Situace se začala pomalu měnit až v roce 1930, kdy Rafael L. Trujillo použil několik těchto kapel během jeho presidentské kampaně a jeho zásluhou tak mohl být tento rytmus slyšen na místech, na kterých do té doby nikdy nebyl. Této snaze výrazně napomohlo i následné zavedení radiového vysílání.
    I přesto vyšší vrstva stále odmítala již definitivně přijmout tento hudební styl. Vše se však změnilo ve chvíli, kdy jedna významná aristokratická rodina ze Santiaga požádala hudebníka, Luise Albertiho, aby napsal píseň v rytmu merengue se "slušným textem" u příležitosti patnáctých narozenin jejich dcery. A tak vznikla píseň s názvem "Compadre Pedro Juan", jenž se stala záhy hitem takových rozměrů, že je dnes považována za jakousi hymnu tohoto hudebního žánru. Merengue byla tedy konečně přijata všemi společenskými vrstvami bez rozdílu a mnoho populárních umělců té doby se vydalo ve stopách Luise Albertiho. Na druhou stranu vesničané, kteří merengue akceptovali jako první, rozvíjeli dále její původní podobu zahrnující i pro ni tak charakteristické vulgární texty. Z tohoto důvodu se tento žánr rozdělil na dva, dosti rozdílné typy - původní tzv. folklórní, jenž můžeme stále ještě nalézt na venkově a celosvětově známější a rozšířenější společenský, který je často mylně považován za folklórní.
Ve své tradiční formě známé jako merengue tipico byla hlasem řízenou taneční hudbou odrážející směsici španělských a afrických kulturních vlivů. Původně byl používán jako vůdčí hudební nástroj akordeon (tahací harmonika) doprovázený kytarou. Nejdůležitějším bicím hudebním nástrojem byl buben tambora a guiro (škrabka) a tuto základní sestavu často doplňovala marimba. Písně ve stylu merengue se většinou skládají z "a paseo" (úvod), dále pak z hlavní myšlenky (motivu) sdělované jedním či dvěma zpěváky, po níž následuje pasáž tzv. volání a odpovědí ("jaleo") charakterizovaná sólistou a chórem a rychlým, pulzujícím tempem. Zde můžeme sledovat silnou podobnost s tanečním stylem z Haiti známým jako "meringue".

Choreografie

Choreografie tohoto tance je následující: muž a žena zachovávají tzv. těsné držení, jenž je často přirovnáváno vzhledem ke své podobnosti k držení valsovému a pomocí úkroků do strany přenášejí váhu z jedné nohy na druhou, což je známo také jako "paso de la empalizada" či "stick-fence step". Mohou se otáčet jak po směru, tak proti směru hodinových ručiček. Takto zatancovaná merengue je pak nazývána "merengue de salón" (společenská) a pár se během ní nikdy nerozdělí, ani neoddálí, zachovává stále těsné držení. Vedle tohoto typu existuje i merengue nazývaná "merengue de figura" (figurální) a zde se tanečníci mohou otáčet i individuálně, nesetrvávají po celou dobu v těsném držení, nikdy však nepustí ruku partnera či partnerky a stále se vzájemně drží za ruce.


Použité zdroje:
www.mindspring.com/~adiascar/musica/merhst-e.htm
allmusic.com
www.centralhome.com/ballroomcountry/merengue.htm